S hlubokým zármutkem v duši jsem vnímal zprávu o tom, že v dalekém Afghánistánu zemřeli v boji proti teroristům naši tři vojáci. Mladí kluci, kteří měli před sebou ještě ten větší kus své životní cesty. Kteří se měli radovat spolu se svými rodinami, vychovávat své děti. Bohužel, osud k nim byl nespravedlivý.

Osobně jsem nikoho z nich neznal. Ale dlouhou dobu jsem v armádě sloužil. Mohu říct, že ty profese, kde lidé dávají v sázku své zdraví a své životy vytváří mezi těmito lidmi pouto soudržnosti podstatně větší, než u profesí ostatních. A je úplně jedno, jestli je to profese vojenská, nebo hornická, jestli je to hasič, záchranář, nebo policista. Tyto profese totiž nejsou o individualismu. Jsou o pocitu odpovědnosti. Odpovědnosti za životy a zdraví svých druhů, spolubojovníků, spolupracovníků. Oni pracují pro občany, pro vlast. Proto je úplně jedno, že jsem je neznal. Jsem voják stejně tak, jako oni. Stejně tak, jako oni jsem sloužil a sloužím své zemi.

Četl jsem řadu komentářů k této tragické události. Drtivá většina z nich vyjadřovala soustrast jejich rodinám a litovala tyto mladé kluky, kteří zemřeli daleko od svých blízkých. Četl jsem však také některé komentáře, které tyto kluky označovaly za „žoldáky“ a vyjadřovali se opovržlivě k tomu, že jsou vojáci, kteří slouží tam, kam je pošle politická reprezentace tohoto státu. Autory těchto hanlivých komentářů z celého srdce opovrhuji. Nestojí mně ani za to, abych o nich napsal další řádek tohoto mého článku.

V této souvislosti se však chci zmínit o některých souvislostech, které jsou zatím tak trochu skryty. Jsou skryty aktuálností této tragické události. Avšak po odeznění prvotních pocitů smutku se budeme muset zaobírat jejich širšími souvislostmi. Nezapomeňte, jak naši politici všech parlamentních politických stran říkali, že naši vojáci zemřeli v boji proti terorismu. Nezapomeňme na to, že jsme slyšeli z jejich úst, že tam brání největší americkou vojenskou základnu v Afghánistánu.

Co tím chci říct? Jen to, že nám zítra titíž politici budou tvrdit, že tato vojenská mise je nebojová. Že je v souladu s mandátem RB OSN, že je v souladu s plány NATO a přístupovou smlouvou k NATO, kterou jsme podepsali. Zapomenou na to, že obrana je druh bojové činnosti. Budou nám tvrdit, že naši vojáci v Afghánistánu nebojují, že jen pomáhají s výcvikem. Budou se ohánět názvem mise „Rozhodná podpora“. Opět nám budou lhát. Ostatně, mnozí naši občané si na lhaní svých politiků už bohužel zvykli.

Ono totiž vůbec nezáleží na tom, jak se mise jmenuje, ale na tom, co tam vojáci v reálu dělají. Naši vojáci nezemřeli působením „mírové nálože“ na těle spojence, ale zemřeli při bojovém střetnutí s nepřítelem. Jsem toho názoru, že naši vojáci si nezaslouží takové falešné jednání našich politiků a zneužívání toho, že voják slouží. Ano, slouží podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Je to jeho profese a naši vojáci ji dělají dobře. Nejen ti, kteří zemřeli v místech, kam je naši politici poslali, ale i ti ostatní.

Čest památce padlým, úctu těm, co slouží své vlasti.

Ladislav Petráš