Jde o úhel pohledu

25. květen 1961. Prezident Kennedy, zřejmě pod dojmem úspěchů sovětského kosmického programu, završeného 12. dubna 1961 letem kosmonauta Jurije Gagarina na oběžnou dráhu kolem Země, vyhlašuje ambiciózní desetiletý kosmický program. Jeho vyvrcholením je přistání Američanů na Měsíci 20. července 1969. Událost, jejíž padesáté výročí nás letos čeká.

Celkem dvanáct astronautů se díky „měsíční posedlosti“ tisíců Američanů, politiků, inženýrů, podnikatelů i dělníků prošlo po Měsíci a stalo se dodnes jedinými lidmi, kteří navštívili jiné vesmírné těleso. V přepočtu na dnešní ceny bratru za 168 miliard dolarů. Mety bylo dosaženo, leč přínos téměř nulový. Nové technologie, vyvinuté v rámci programu, samozřejmě popostrčily USA o pěkný kus dopředu, ale jak se nakonec ukázalo, byl to skutečně závod jen o onu pomyslnou kuličku. Na Měsíci totiž za posledních 50 let přistálo pouhých šest misí programu Apollo, poslední v prosinci 1972, a od té doby nic!

Přesto jde bez jakékoliv diskuse o impozantní úspěch. Dnešní komentáře o něm zásadně hovoří jako o „největším semknutí a vzepětí nějakého národa směřujícího k jedinému cíli v dějinách lidstva“. A také o porážce SSSR v „závodu o Měsíc“ díky drtivé převaze americké vědy a technologií. Z určitého úhlu pohledu možná mají pravdu. Možná. Přenesme se symbolicky z května roku 1961 o pouhých dvacet let zpět.

22. červen 1941. Jeho výročí si právě připomínáme. Vlastně nepřipomínáme, aspoň co se českých mainstreamových médií týče. Málokdo tehdy tušil, že zahájení zdánlivě nezastavitelného útoku na SSSR pod názvem „Operace Barbarossa“ předznamená definitivní konec německých snů o tisícileté „Třetí říši“, v níž by nebylo místa pro slovanské národy, včetně Čechů. Mimo jiné také představuje důrazné memento všem, kteří považují Německo za mírumilovný stát a vzor demokracie.

Do konce roku 1941 zahynulo více něž milion civilních obyvatel SSSR. Téměř tři miliony sovětských válečných zajatců Němci záměrně nechali zemřít hladem podle tzv. “Hladového plánu” (Hungerplan), jehož cílem bylo podstatně snížit počet obyvatel východní Evropy a následně ji osídlit etnickými Němci.

Během čtyř let nelítostné války zahynulo přibližně 23 200 000 občanů SSSR. Celkem 13,77 % jeho tehdejší populace. SSSR utrpěl jak absolutně, tak i relativně nejvyšší lidské ztráty ze všech válčících zemí. 14 500 000 civilních obyvatel, mezi nimi téměř jeden milión Židů, zemřelo v důsledku válečných operací, hladu a represí německých okupantů. Každý pátý Žid, zavražděný během holocaustu, byl tedy občanem SSSR. Válkou byla zničena většina infrastruktury země, tisíce a tisíce měst a vesnic doslova zmizely ze světa. Z mužů ročníků 1926 a 1927 přežilo válku pouhých 20 %.

Válečné ztráty USA činily celkem 418.500 vojáků a civilistů, kteří padli nebo zemřeli během bojů proti Japonsku a v průběhu invaze spojenců do Evropy. Území USA se válka prakticky nedotkla, naopak podpořila rozvoj jejich průmyslu, který se díky ní definitivně vzpamatoval z krize 30. let. Spojené státy jako země i jejich banky na druhé světové válce neuvěřitelně zbohatly.

Kennedy „svůj“ kosmický program odstartoval pouhých 16 let po skončení nejničivější války v historii. Vyhlásil ho v zemi nedotčené válkou, která byla v té době na absolutním vrcholu politicky, ekonomicky, technologicky i lidsky. Soupeřem jim měl být nedávný spojenec, SSSR, země, která se ještě ani náhodou nevzpamatovala z hrůz druhé světové války. Přesto již dokázala sestrojit nejen svou první atomovou a vodíkovou pumu, ale postavit i první civilní ledoborec na atomový pohon, vytvořit impozantní raketový program a dostat člověka do vesmíru.

O devět let později SSSR závod o Měsíc „prohrává“. Prohrává v závodě, na který přistoupilo jeho vedení nejspíš v paranoidní posedlosti ukázat světu za každou cenu přednosti socialistického zřízení. Už z principu naprosto nesmyslně, viz výše popsaný vývoj zájmu USA a NASA o Měsíc po letu Apolla 17.

Přitom úspěchy, kterých SSSR jako stát za 16 let od ničivé války v neuvěřitelně skromných podmínkách dosáhl, bohatě stačily k tomu, aby jeho občané měli plné právo být sami na sebe hrdí. Mimo jiné i proto, že přes všechny oslavné komentáře k výročí amerického letu na Měsíc (které již za pár dnů začnou plnit naše mainstreamová média), to „největší semknutí a vzepětí národa směřujícího k jedinému cíli v dějinách lidstva“ předvedli světu právě oni. Tím, že dokázali jakoby zázrakem, za cenu obrovských obětí, odolat německému útoku a zachovat si státnost a územní integritu.

Jak se zdá, nepřestalo toto „kouzlo“ přes všechny peripetie s rozpadem SSSR, dobu rozkladu 90. let, gruzínské události, problémy s Čečenskem a nověji i s Ukrajinou , působit ani na počátku 21. století. Ačkoliv je RF v současné době formálně naším „spojeneckým protivníkem“, má své nezastupitelné místo na politické a ekonomické mapě Evropy a je i důležitým hráčem na světové scéně. Nejspíš je to dobře. Ať už se to komu líbí nebo ne.

Jaroslav Štefec
24. 6. 2019

Sbor poradců pol. hnutí BOS

Back To Top