Sundali Koněva

1.    Koněv

 

Otevřený dopis zastupitelům Prahy 6.

Sundali Koněva. Tak teď nevím, jaká je „dospělá“ reakce. Vyrůstal jsem na „šestce“. Musím chvilku přemýšlet.

Moje vlast žije koronavirem. Té situaci propadl celý svět. V honbě za ziskem jsme podcenili ledacos a teď nevíme, kam dřív a co nás čeká. A tak preventivně společností cloumá spousta různých opatřeních. Většina směřuje k pomoci, spolupráci, nápravě chyb, záchraně životů.  Doháníme, co se dá. Tápeme. Včera tak, dnes jinak. 15 tisíc ano, 15 tisíc né, 25 000, né, nic. Někdo to balí, Pohlreich vaří hasičům. Šijeme roušky a věříme, že budou užitečné.  Finanční pomoc státu se zdá nespravedlivá. Když do vlády chvilku nekope ulice, kopne si Senát. Fajn, je na to určitě vhodný čas. Čínu podceňujeme, pak se klepeme. Nejdříve skoupí a pak nám „to“ hrdinsky prodá, mlží číslama, honí si image a sbírá důvody pro své zaváděné sociální skóre. V Americe to nejspíše podcenili, ale king roušku ani náhodou nenasadí. First. A Američané raději utíkají na úřady práce, jak nikdy v historii neutíkali. Vyspělejší Evropa jako je třeba Itálie a Španělsko, ke kterým jsme při vstupu do EU vzhlíželi, vira podcenili. Jak to, když měli dle ekonomů „lepší, ekonomičtější“ čísla počtu lůžek na 100 tisíc obyvatel. Francii a Anglii už nerozumíme vůbec. Nejdříve žluté vesty, pak „salám“. Kdo ví, co je vlastně správně. Švédský přístup? Ale jen chvilku. Ten německý nebo náš, byť úzkostný, pro někoho přehnaný, model český. A tak se všichni učíme. A každý den jsou noví generálové. A stojí nás to hodně síly… a dobíhat to budeme možná roky. A tenhle vrchní, ten si to vyúčtuje. Náročné to bude pro všechny. Právníci už studují. A dokonce i Zeman tlumí vášně.

Ale taky se vymlouváme, že jsme o tom nevěděli. Kecy. Co je recese, víme moc dobře už přes 150 let. Že je třeba mít k dětem taky ještě rezervy. A že může přijít civilizační virové onemocnění chřipkového typu víme taky. Ne všichni. Jen politici neposlouchají. Vědci a zpravodajské služby to ví více jak 2 roky. Jen za to nebyly politické body. Ty byly za zrušení zásob a úlohy civilní obrany, za rostoucí ekonomické ukazatele. A tak se ti, co nyní běží politickou štafetu nejspíše opravdu učí novému. A dělají to, čemu říkáme „chyby“. A jak se tak soustředíme, zapomínáme i na další. Např. na mnohem zásadnější nemoci, na které umírá i nyní stále více lidí. Srdeční onemocnění, cukrovku, HIV. Tubera se vrací. Slovo „stres“ je dnes slovem častějším než houska. Možná jsme v tom soustředění zapomněli, že na naší planetě každých pár sekund zemře dítě nedostatkem pitné vody. Jsme nepozorní k dalším věcem. A to nás čeká šichta klimatická. Co takhle přestat plýtvat. A co takhle přestat plýtvat lidským potenciálem. Už za půl roku nám to plýtvání nafackuje. Není droždí a těstoviny, blbost, soused má droždí 2 kg. Obezřetnost, neopouštěj nás!

Co si takhle ohlídat, jestli náhodou ČEZ nemlží v Dukovanech, jestli vláda nezapomněla na nějaké ty volby. Že jsme pozorní a umíme věci zastavit, jsme se přesvědčili, když ministerstvo obrany úřednicky, „podle plánu“, načasovalo úpravu pravomocí pro případy krize. Uf, zastaveno. Dějí se změny. Premiér Andrej Babiš byl schopný se podle not omluvit a poděkovat. 17x za sebou. Wow.

Tak co se ještě zamyslet, jestli v době, kdy obdivuhodně spolupracujeme a propojujeme náš „uondaný“ potenciál a opět na chvilku připouštíme „pomoc bližnímu svému“, tak jestli je dobrý, dráždit společnost Koněvem. Koláři, Koláři. Tady reflexe onemocněla. Určitě máte v TOPu nějakého politologa. Holý nerozum, v předvečer 75. výročí osvobození uklízet depozitář. Dle mne to není hrdinství. Moc dobře víme, že se tu v Česku na naší historii shodujeme zatraceně problematicky. Vyspělejší je v této chvíli směrovat energii do současnosti a budoucnosti. To je naděje, že se shodneme, ekonomicky přežijeme a pak v kultuře, historii a soužití třeba nalezneme vzájemnou přijatelnost i ohledně Koněva.

Víme, že pomník Koněva je tolik kontroverzní téma. Úplně nyní vynechám věcnou rovinu. Kdo to vlastně byl, co udělal pro naši svobodu a čím si zaslouží historickou kritiku. Ale troufnu si na to, co je a co není vhodné udělat v době, kdy jsme omezili právo lidí přijít na ulici a vyjádřit svůj názor. Protože „makáme“, aby zemřelo co nejméně starých lidí na virové onemocnění. Levicoví, pravicoví, to se teď jaksi nesleduje. Tak mi to připadá k dnešku nedůstojné. Chci si vážit svých politických „odlišníků“. Chci i tak hledat soulad mezi tím, kdo získal o procento více hlasů a mezi tím, kdo nyní spadl do opozice. Protože moc dobře vím, že za pár let to bude obráceně. A jejich děti a vaše děti tu v nové české stepi budou řešit pitnou vodu. Stále nejsme schopni vnímat potřebu širokého společenského prostoru pro všechny. Neříkám hned dělat za vším tlusté čáry. Ne, těch 40 let socialismu si musíme „vyžrat“, stejně jako si „vyžereme“ těch současných 40 let. A díky tomu budeme silnější pro 21. století. Domnívám, se že pokud nenacházíme konsens na veřejné věci, na celospolečenské historické události, je vhodnější nechávat věci s respektem k historii. Asi to bude opravdu náročné, najít v Koněvovi většinovou přijatelnost.  Dejme tomu čas a prostor, veďme faktickou diskusi. Řadí se nám témata, na kterých se neshodneme. Neumíme to, je to náročné. A tak tu účelově mažeme historii a s ní třeba názvy ulic o 106. Jedni Havla zvedají do nebes a druzí se šikují, jak opět přejmenuji ruzyňské letiště. A tak tu vedle sebe chodíme ostražití, břitcí, čekající na příležitost podtrhnout židli tomu druhému. A pak zapomínáme na priority jako je soběstačnost, nezadlužující se ekonomika, pitná voda, zdraví populace.

Mockrát jsem v životě hledal nějaké pravidlo: Jak se zachovat v těchto situacích? Občas mi pomohla věta: „Co by udělala moje babička?“ „Co by na to řekl můj zásadový a pracovitý táta?“ Někdy si položím otázku, v tichosti, aby se mně nevysmáli ostatní… Co by udělala láska? A co by udělala příroda pro udržení rovnováhy? Porozumějme historii tak, abychom před ní nemuseli utíkat. Přijímejme ji jako „nezměnitelnou historii“, ne jako výkladový nástroj proti „momentálně opačnému“. Pak nejspíše panovačným chováním vyvoláme odpor a na místo bratra spoluřešitele, spoluobčana a podpory máme permanentního protivníka a odvetu. Jednu jistotu teď máme. Teď lidi protestovat k pomníku nepřijdou. Stejně tak jako ti, co jim nesedí „chvilky“, mohou být klidní, že náměstí nyní „chvilkaři“ nezaplní. To, že musí být klid na ulici neznamená, že bude klid v hlavě. Co takhle sáhnout do historie a ověřit si, proč táhli masy do „boje“. Bylo to častěji pro ideologií než jen pro uchopení území a zdrojů.

Považuji za neobratné ono načasování úklidu v depozitáři na „šestce“. Neobstojí tady výmluva, že se jelo podle plánu a vyšlo to zrovna na teď. Proto spravujete „šestku“ za občany, všechny a proto jste v „noci“ seděli a jednali. Levicoví staříci bojují o udržení života. Jsou poslušně doma. Jste ve starobinci a kolem Vás úřaduje bílá. Máte jiné starosti. Ukázali jste jim, že se musí mít na pozoru i v karanténě. Být v té vyspělé Itálii, čtvrté největší ekonomice v té vzorové Evropě, tak jim budou volat, ať to vzdají a nechají lůžko mladému, jako jste třeba vy. A vy jste jim nyní dali o důvod více se znepokojit a bránit jejich pohled na historii. Oni to dají.

Teď se v tom budeme ještě dva měsíce motat, všichni. Pak si snad virově vydechneme, o prázdninách nezbude než cestovat po vlasti a uvědomit si, že co je české, není až zas tak špatné. A s podzimem, se studeným podzimem si uvědomíme i studenost ekonomické situace. Jedni budou kupovat české výrobky v domnění že zachrání souseda. Druzí budou nadávat nadále na Čínu a přesto si budou kupovat to nejlevnější z Asie. Někdo bude kroutit hlavou doma u televize nad osudem autovýroby. S přistřiženými křídly ale bude většina. Bude potřeba síly na nové pojetí soužití. Na spolupráci. Protože se přeci poučíme. Nebo potřebujeme ještě větší pecku. A i při tom nedostatku „společenské“ síly budou tací, co s jarem opět přijdou na náměstí a postaví „nové pomníky“. Není předpoklad, že nás nouzový stav nepustí na ulici dalších deset let. Budeme zkušenější. Když se např. naše společnost vyrovnala se Stalinovým pomníkem, a komu že tu dneska chybí? Věřím, že jsme schopni reflektovat objektivně i další osobnosti dějin. Děkuji těm historikům, že pomohou mým dětem, aby některá historická fakta naší mladé historie, jako třeba Mnichov 38, březen 39, květen 45, srpen 68, listopad 89 a březen 20, uměli spojit s konkrétními osobnostmi. Kdo z nás věděl 1. března, kdo je Prymula, kdo je doktorka Peková, profesor Maďar a mnoho dalších. Kdo znal jméno Ondřej Kolář? A s čím si to lidé spojí? Neznámá jména se stanou známými. Gratuluji.

Původem jsem z Prahy 6. Moc dobře vím, kde ten pomník Ivana Stěpanoviče Koněva stál. Zaneprázdněn dobou a existenčními starostmi jsem u něj snad 40 let nebyl. Nepotřeboval jsem k němu chodit. Já pomník nepotřeboval, ale respektuji ty, co ho tam potřebovali.  Já to v Dejvicích „dám“ s pomníkem i bez pomníku. Pane Koláři, nejsem fanda prezidenta Václava Havla, ale nemám problém létat z ruzyňského letiště. Havel tu byl a byl tu pro mnoho mých spoluobčanů důležitý. A nemám problém shlédnout třeba filmy Fero Feniče, který to přejmenování „zařídil“. A respektuji ty, co ten odkaz potřebují. A klidně dál poslouchám Kocába a miluji filmy s Třískou. Pane Koláři, nemohu si vás, sám pro sebe omluvit, jako mnoho jiných, nedostatkem informací a dezorientací v situaci. Jednal jste 3. dubna 2020 vědomě z pozice svěřené moci. Pouštím Vás od sebe, hrabejte se v tom sám. Problém není až tak v odstranění sochy z náměstí Interbrigády. Tu vaši aroganci vidím, že jste to tak učinil v době nouzového stavu a s jakým komentářem o „rouškách na sochách“. V situaci bez nalezeného konsensu. Koněv je tématem sporným a tématem k řešení. Je to symbolika. Jak ten Václav Havel. Svoji energii dám ve prospěch toho budoucího stavu. A vím, že nebudu sám.

Když zavřu oči, já připomínku padlých rudoarmějců mám v srdci. V depozitu, nahoře, dole, povalenou, zahalenou… ji máte vy. A můžete jí třeba zaházet bordelem. Já ji mám zlatou… a ne za znaleckých 13 milionů v dnešní měně. Mám ji za 20 milionů, za 20 milionů lidských životů. Možná zbytečných životů, jak už to ve válkách bývá. Z části zbytečných pro „špatné“ velením těch, co jim ty pomníky pak stavíme. Ale naprosto nezbytných položených životů, abych já a moje rodina a vy a vaše rodina měla možnost žít v míru, mluvit česky. A vy třeba se ucházet o řízení věcí společenských. Mě moji vzpomínku sebrat nemůžete, já ve škole dával pozor. A komu ji seberete, tak jeho děti potrestáte tím, že si ji budou muset prožít znovu. Voda si cestu najde a příroda rovnováhu udrží. Budoucnost začala.

 

Michal Havlíček