O starostovi z Náckova

Naši předkové již od středověku měli svérázný smysl pro humor, což nám dokazují jména mnoha českých a moravských obcí. Většinou vyjadřovala názor sousedů na obyvatele té které vsi, a dodnes proto víme, kde
bydleli mrchožrouti (Mrchojedy), rváči (Hrdlořezy) lupiči koz (Kozolupy). Jinde zase byli na štíru s čistotou (Sviňomazy) nebo vyrostli jenom do výšky tří pěstí (Trpísty). Poměrně častou skupinu posměšných názvů představovaly odkazy na divné zvyky v zemědělství – Štipoklasy, Řeporyje.

V dobách, které více (alespoň oficiálně) dbaly na slušnost a mravnost, zejména v 19. století, se ty nejhrubější názvy „zeslušňovaly“. Tak se z Hloupětína stal Hloubětín, z Mrdákova Mrákov, ze Svrabova Svatbín a ze Sračkova Malá Lípa. Samozřejmě to fungovalo také v opačném směru, ale jenom ve formě přezdívek či rovnou nadávek. Asi
nejznámějším příkladem jsou Paďousy, do nichž se lidé s oblibou posílali. Přezdívalo se tak starší části obce Sezimovo Ústí. Po jednomyslném rozhodnutí zastupitelů obce Řeporyje o postavení pomníku Vlasovcům na počest 75. výročí ukončení II. světové války bych navrhoval, aby se tato samostatná městská část v den odhalení památníku
oficiálně přejmenovala na Náckov. Určitě si tuto poctu zaslouží. Řeporyje se totiž stanou první českou obcí, která postaví pomník příslušníkům 29. granátnické divize SS (1. ruská). Ti natolik prosluli svými zločiny v srpnu 1944 při
potlačování Varšavského povstání, že je nacisté museli odvelet, rozpustit a nakonec zařadit do jednotek ROA (Ruské osvobozenecké armády) pod velením generálmajora Sergeje Buňačenka. Právě toho, který se utábořil v Řeporyjích. Ostatně válečná angažovanost Vlasovců je skutečně hodna řeporyjského pomníku. Proti Rudé armádě bojovali přesně 24 hodin z 13. na 14. března 1945 na Odře. To jen na upřesnění k argumentaci pánů Žáčka a Novotného, jací to byli hrdinní bojovníci proti komunismu a stalinismu.

Jinak na svém kontě měli celou řadu zločinů proti civilnímu obyvatelstvu v Rusku, Bělorusku, Ukrajině, Jugoslávii a zejména v Polsku. Navíc Sergej Buňačenko po vylodění Spojenců v Normandii velel pluku východoevropských dobrovolníků, který v červnu a červenci 1944 způsobil těžké ztráty anglo-americkým vojskům u Saint-Lo. Obdržel za to od Němců Železný kříž (a pak ho možná kvůli tomu o rok později Američané vydali Sovětům). Nevím proto, jak se adorace vlasovců bojujících proti našim spojencům na západě i na východě shoduje s faktem, že Československo patřilo do tábora vítězů války. Naplánovaný památník bývalým spojencům nacistického Německa zapadá do obecného trendu revize dějin z pohledu poražených. Má své obdoby v Pobaltí, na Ukrajině, na Balkáně, občas také v západní Evropě. Jde o pomalu otevíraná Overtonova okna, z nichž po třech čtvrtinách století vypadávají bývalí příslušníci SS (mimo Německo) nikoliv jako váleční zločinci, ale vlastenci a bojovníci proti komunismu.

V Čechách je s pomníkem pokoutně věnovaným esesákům jeden velký historický problém – v Evropě za II. světové války existovaly jen dva národy, které neměly své jednotky SS – Dánové a Češi. Samozřejmě, že se tenkrát našli svině, kterým se podobná kariéra zalíbila, ale (i v Dánsku) napřed se museli dát k Němcům, a pak se teprve mohli stát esesáky. Proto u nás ty správné bojovníky proti komunismu nemáme. Zastupitelstvo Řeporyj s podporou ODS je holt chce adoptovat, aby šlo s dobou a odtáhlo nás někam na východ k hranicím Ruské federace. Snad se ten Náckov dál rozrůstat nebude.

Jaroslav Bašta
místopředseda politického hnutí BEZPEČNOST, ODPOVĚDNOST, SOLIDARITA