Byl bych velmi rád, kdyby si na pozadí současné situace v Sýrii uvědomily vedení EU, NATO a také naší malé České republiky, že pro Evropu počátku 21. století představuje absolutně největší hrozbu současné radikalizující se Turecko a jeho ozbrojené síly. Je dokonce větším rizikem, než sborem nebezpečných klaunů řízená Ukrajina a její ozbrojené síly. Dovolím si v této souvislosti malý exkurs do historie.
V 11. století pronikli turečtí džihádisté ze střední Asie a podmanili si řecky mluvící křesťanskou Byzantskou říši, existující v té době již více než 800 let. Následovala velmi rychlá islamizace celého regionu, prováděná cestou nemilosrdného vyvražďování, zotročování a diskriminace původních křesťanských, jezídských a židovských obyvatel, znásilňování žen a nucených konverzí k islámu. Díky tomu získali muslimští Turci v Malé Asii velmi rychle demografickou převahu.
Na troskách džihádem (svatou válkou za vítězství islámu) zničených křesťanských států bývalé Anatolie, po nichž dnes kromě historických záznamů nezbylo prakticky nic, vznikla ve 13. století Osmanská říše. Během více než 600 let vedli osmanští Turci pravidelně džihádistické války, napadali, okupovali a zotročovali země na třech kontinentech. Přestože jejich vliv v průběhu 19. a 20. století významně upadl, jejich útoky na nemuslimské obyvatelstvo stále pokračovaly a pokračují dodnes.
Kdo ví, že největší útok muslimů proti křesťanům ve 20. století se odehrál v osmanském Turecku během genocidy Řeků, Arménů a Asyřanů v letech 1914-1923? Přestože Turci v té době vyvraždili téměř dva milióny lidí, nezabránilo to USA prosadit v roce 1952 přijetí Turecka za člena NATO. Ani toto členství ale neodradilo tehdejší turecké vedení od organizace divokého protiřeckého pogromu v Istanbulu v roce 1955, násilného vyhnání zbývajících Řeků z Turecka v roce 1964, nebo od invaze na ostrov Kypr v roce 1974, obsazení 40 % jeho území a násilnému vysídlení absolutní většiny řeckého obyvatelstva z jimi ovládaného území. Aniž by NATO jakkoliv účinně zakročilo.
Turci díky ochranné ruce USA nebyli nikdy hnáni k odpovědnosti ani za genocidu, ani za porušování lidských práv, a dokonce ani za otevřeně agresivní chování vůči jinému členu NATO, i když bylo v přímém rozporu se zněním Severoatlantické smlouvy. I díky tomu může dnes Turecko otevřeně ohrožovat bezpečnost a svrchovanost prakticky celé Evropy. V prosinci 2017 Kemal Kılıçdaroğlu, vůdce hlavní turecké opoziční strany CHP, zcela otevřeně prohlásil, že pokud vyhraje volby v roce 2019, tak „napadne a obsadí přes 18 ostrovů v Egejském moři stejně, jako bývalý turecký premiér Bulent Ecevit napadl Kypr v roce 1974.“ Prohlásil, že neexistuje „žádný dokument“, který by dokazoval, že tyto ostrovy patří Řecku. Nestalo se. Zatím.
Dnes jsme takřka v přímém přenosu svědky bezprecedentní invaze turecké armády do Sýrie, jejímž cílem je údajně „eliminace kurdského nebezpečí“. Podle servilních českých médií provádějí Turci jakousi bezpohlavní „ofenzivu“. Ve skutečnosti však Turecko zahájilo otevřenou agresi proti sousední zemi v rozporu jak s Chartou OSN, tak s článkem 1 Severoatlantické smlouvy, a nijak se netají vražděním jejích obyvatel vlastními vojáky, najatými džihádisty ze Sýrie a okolních zemí i „bývalými“ bojovníky IS. Vedoucí představitel státního Ředitelství pro náboženské záležitosti Diyanet přitom naprosto otevřeně označil nedávnou vojenskou invazi Turecka do Afrínu za „džihád“. A současné turecké vedení v čele s Recepem Erdoğanem se stále otevřeněji hlásí k historickému konceptu džihádu meče proti káfirům (jino-, a bezvěrcům).
Je nejvyšší čas, aby se evropští lídři probudili a začali se Ankarou velmi vážně zabývat. Historické souvislosti stále agresivnější politiky rychle se islamizujícího Turecka a současné situace v Evropě by měly být víc než jen zdviženým prstem nejen provedení EU a NATO, ale především pro vlády jednotlivých národních států původní křesťanské Evropy, stále snadněji a ochotněji podléhajících tlaku místních islámských vlivových skupin. Osud Anatolie, ale i původně křesťanské Sýrie, Egypta a dalších zemí Středního a Blízkého východu nám budiž varováním. Po jejich původních obyvatelích zůstaly jen hromady koster. Co zůstane po současných obyvatelích Evropy je čistě jen na nás.
Jaroslav Štefec
Člen politického hnutí BEZPEČNOST, ODPOVĚDNOST, SOLIDARITA