Blogy

Proč (také) jsem členem BOS.

4.5.2017

V souvislosti s blížícím se rozhodujícím střetem o post prezidenta Francie jsem si položil otázku, proč jsem se vlastně rozhodl jít do politiky? Je to jednoduché – chci, aby se naše hnutí výrazně prosadilo ve volbách a napomohlo k odstranění současné pasivní, neschopné a prolhané vládní garnitury.

Nelíbí se mi, jak čeští politici prohospodařují budoucnost naší země, její bezpečnost a důvěru občanů v právní řád.

Dovolím si zde ocitovat z pamětí generála Karla Janouška, jednoho z československých letců, kteří před začátkem války uprchli do Francie. Smutně přiznává: „Nebyla to Francie našich snů. Byla to Francie občansky a vojensky demoralizovaná, prosáknutá jedem defétismu. Stín budoucí katastrofy dusil naše přípravy již od prvního počátku.“
Vím, o čem pan generál mluvil. Měl jsem rád Francii 90. let, navštívil jsem ji mnohokrát pracovně i jako turista. Jenže Francie současnosti je úplně jiná. Ptám se sám sebe, jestli vlastně ještě patří Francouzům. Ztratila svůj esprit. A bojím se, že brzy ztratí pod náporem cizí neevropské civilizace vše, co ji činilo jednou z kolébek evropské kultury, svobody a demokracie.
Držím palce Francouzům. Těm původním, ne těm “podle pasu”. Věřím, že v jejich zemi zvítězí rozum. Věřím, že se dnešní Francouzi nepoddají muslimské invazi a nebudou kapitulovat stejně, jako kapitulovala daladierovská Francie, prolezlá defétismem, v roce 1940. Vítězství Marine Le Pen by tomu mohlo výrazně pomoci.

Nemohu se zbavit neodbytného pocitu, že naši „etablovaní“ politici pilně pracují na tom, aby ČR a nám, jejím občanům, připravili stejný osud, jako uchystali neomarxističtí francouzští politici Francouzům. Je nejvyšší čas začít uplatňovat proslulé heslo Járy Cimrmana “Tudy ne, přátelé”.

Ing. Jaroslav ŠTEFEC, CSc.

Nemohu souhlasit, že jsme národ debilů

4.5.2017

Byli jsme bohatá země, ačkoliv si to málokdo uvědomoval. Je pravda, že jsme se majetku lehkomyslně zbavili..

V reakci na jeden z mých příspěvků do facebookové “pokladnice informací” mi odpesal jeden z glosátorů, že “…jsme prostě národ debilů.” Nemohu s ním souhlasit. Z mnoha důvodů.

My, Češi, jsme relativně malý národ, který si v Evropě vytrpěl svoje. Měli jsme světlé momenty, území Českého království druhdy sahalo až k Baltu. Pak jsme si na moře sáhli až jako příslušníci Rakouska-Uherska. Párkrát jsme byli na hraně vymření. Táhly přes nás armády kdejakého parchanta s modrou krví, který si to vyřizoval s nějakým jiným zmetkem se stříbrnou lžičkou v zadku. Když jsme měli tu možnost, tak jsme bojovali, a nikdo nemůže říci, že špatně.

Byly časy, kdy jsme mávali půlkou světadílu. Pak nám vyvraždili národní elity, a přeživší skončili v exilu. První myšlenka něčeho jako EU vznikla díky králi Jiřímu z Poděbrad na území Českého království. Jsme královská země s garancí volby vlastního krále, nezávisle na jakémkoliv císaři, a to něco znamená ještě i dnes (ačkoliv to mnoho zejména mladých Čechů vůbec netuší). Třetí parní stroj v Evropě byl spuštěn u nás, stejně jako šestý laser na světě byl postaven na tehdejší VTA v Brně. Máme vlastní nositele Nobelovy ceny (kdo z dnešních mladých je zná?).

Byli jsme bohatá země, ačkoliv si to málokdo uvědomoval. Je pravda, že jsme se majetku lehkomyslně zbavili, resp. byli jsme ho zbaveni, aniž jsme tušili, co se to vlastně děje. Dívali jsme se, jak se cizinci rvou o naši zemi, o naše bohatství, o naši vodu, jak zavírají naše fabriky a vyhazují nás z nich. Mysleli jsme, že to vše se děje pro naši lepší budoucnost. Bohužel jsme se mýlili. Ti, kteří se zmocnili podvodem vlády nad naší zemí, měli před očima jenom svůj vlastní prospěch, své vlastní pohodlné žití, a o nás, občany ČR, jim nikdy nešlo. Ale proto ještě nejsme debilové. Jsme jen lidé, které obelhali a okradli podvodníci ve velkém. Jednou jim to snad spočítáme.

Jako o debilech by bylo ostatně možné psát v Evropě o kdekom. O Němcích, kteří se nechali dohnat Rakušákem pochybného původu k tomu, aby rozpoutali (zatím) nejstrašnější světovou válku v dějinách. O Francouzích, které jeden zamindrákovaný mrňavý Korzičan přivedl na hranu sebezničení. O Rusech, které z Německa importovaný … no, řekněme “odrodilý Rus” vehnal do noční můry, nazvané VŘSR. A je pravda, že asi i o nás, které jeden … “umělec” dokázal dokonale zblbnout a zpitomět tak, že jsme byli ochotni nechat se jako stádo hloupých ovcí odřít téměř až na krev. Ale ani pro to nejsme debilové.

Jsme evropský národ jako každý jiný, s vlastní tisíciletou historií, se svými běsy i světlými momenty, a jak pevně věřím, i s vlastní budoucností. Ta sice nezáleží až zas tolik jen na nás, ale dovolím si zde ocitovat jedno staré moudro, pravící “Člověče přičiň se, a Bůh ti pomůže”. A také připomenout slova Jana Ámose Komenského, zneužitá svého času k našemu blbnutí, dnes s oblibou zapomínaná, ale, jak pevně věřím, hluboce prorocká:

“Na tebe, národe český a moravský, vlasti milená, zapomenouti nemohu, nýbrž tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, dědicem činím. Věřímť i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě zpět se navrátí, ó lide český!”

Ing. Jaroslav ŠTEFEC, CSc.

Něco je špatně

3.5.2017

Důkazem toho, že muslimové v AČR skutečně jsou, je nedávno veřejně vyslovený požadavek radikálního muslimského kazatele, zakladatele mešit na území ČR, představitele soukromé firmy Ústředí muslimských obcí (ten název je velmi matoucí a zavádějící, protože žádné muslimské obce nejsou v ČR jako náboženské instituce z důvodu jejich nezákonnosti oficiálně registrovány), velkého donátora a „ochránce“ muslimské komunity v ČR, Muneeba Hassana Alrawiho, na zavedení muslimských „polních kurátů“ i do sestavy AČR

Od malička pro mě nebyly Velikonoce jen nejdůležitějšími křesťanskými svátky, ale především svátky jara, naděje a příslibu nového života, časem pomlázek, jimiž jsme „pomlazovali“ svá děvčata a ženy, aby nám vydržely dlouho mladé a krásné. A také časem vajíček, mazanců, nádivky a dalších dobrot.
Současné Velikonoce jsou ale jiné než stejné svátky před padesáti, dvaceti, nebo jen deseti lety. Ve většině zemí Evropy včetně ČR jsou obdobím stále přísnějších bezpečnostních opatření, policistů a vojáků se samopaly v ulicích, na nádražích a letištích, a také kolem kostelů a synagog. Jsou obdobím (zatím) neurčitých obav z teroristických útoků muslimských radikálů, z neštěstí a smrti, obav, že se „něco stane“ nám nebo našim blízkým.

Česká republika patří údajně k nejbezpečnějším zemím světa (šesté místo ze 156, a to i díky našemu kvalitnímu zákonu o zbraních). Podle našich politiků se v ČR nic neděje, nejsou tu téměř žádní muslimové, nemáme žádné informace o teroristických hrozbách, jsme mimo cesty ilegálních migrantů do EU, nemáme tu cíle teroristických útoků, desítky a stovky mrtvých z diskoték, redakcí časopisů, letišť nebo stanic metra nás úspěšně míjejí. Občané mohou být v klidu, není potřeba se zabývat bezpečností hranic a znovuvytvořením armády schopné je bránit, ani obnovou policie tak, aby byla schopna „pomáhat a chránit“ nejen hesly nastříkanými na automobilech.

Realita je bohužel jiná. Podle odhadů odborníků z FHS UK se na území naší země v současnosti pohybuje kolem 25.000 muslimů, z nichž se veřejně k islámu hlásí jen asi 3000. Většina s nich jsou přistěhovalci, ale žije zde i několik stovek českých konvertitů. Některé zdroje však hovoří až o téměř dvojnásobku tohoto počtu. Nejsou v něm totiž započítáni ani „lázeňští pacienti“ z Teplic, občané EU muslimského vyznání, usídlující se na pozemcích a v nemovitostech, vykupovaných pro ně saúdskoarabskými nebo tureckými developery, ani tisíce Albánců, dovážených na naše území jako (kupodivu ne úplně levná) pracovní síla firmami jako Johnson Controls International v podstatě mimo jakoukoliv kontrolu českých úřadů.

Naše vláda k tomu mlčí. Nebo mlží. Používá různé vějičky na odvedení pozornosti, například lži o „boji s limity stanovenými nám EU“. Rozhodně nás, občany a voliče, neinformuje o nikoliv už pouhých zárodcích no-go zón v Teplicích, v Brně, na Ostravsku nebo dokonce přímo v Praze nebo o rostoucí násilné kriminalitě v místech muslimských komunit. A nikdo nás také neinformuje o tom, co se děje s muslimskými pachateli, které se podaří zadržet a uvěznit.

Že jsou věznice ideálním prostředím radikalizace muslimů a verbování „bojovníků džihádu“ je známo už dlouho. Britská vláda například, po šoku z teroristického útoku Khalida Masooda, při němž zahynuli 4 lidé a několik desítek jich bylo zraněno, nařídila přezkoumat mechanismy šíření muslimského extremismu v britských věznicích. Závěry byly šokující. Kontrola mimo jiné odhalila, že hlavními šiřiteli brožur a letáků, propagujících nerovnoprávné postavení žen, nenávist k homosexuálním menšinám, nebo přímo vyzývajících k zabíjení nevěřících a odpadlíků ve věznicích jsou muslimští vězeňští imámové, jmenovaní britským ministerstvem spravedlnosti. Autor zprávy Ian Acheson také uvedl, že vedení věznic a dozorci nejsou vůbec školeni v tom, jak podobným praktikám čelit, nedokáží zabránit šíření islamistické extremistické ideologie, a mají strach cokoliv podniknout, protože se bojí obvinění z rasismu a ztráty zaměstnání.

Jaký je asi stav v českých věznicích? Oficiální informace jsou z neznámých důvodů velmi kusé, vedení věznic i ministerstvo spravedlnosti jsou v tomto případě velmi skoupí na jakékoliv oficiální údaje. Lze jen zjistit, že někde jsou věznice a jejich zaměstnanci vstřícnější (např. na pražské Ruzyni mají muslimové i vlastní modlitebnu), někde méně vstřícní. Ale obecně je trend vycházet muslimským vězňům vstříc ve všech požadavcích na stravování, modlitby a další povinnosti, stanovené jim koránem. Včetně (a to je podstatné) jejich shlukování do minikomunit v celách v jedné části konkrétních zařízení. Laičtí „kazatelé“ a radikálové z řad vězňů tak mohou volně šířit své názory mezi spoluvězni, a také studovat korán a tiskoviny, které jim jsou předávány „hostujícími“ imámy zvenčí (to se zdaleka netýká jen té zmíněné Ruzyně). A jsem si naprosto jist, že žádný z pracovníků ostrahy věznic nebo jejich managementu neabsolvoval ani jedno školení o tom, jak se bránit požadavkům muslimů na „zvláštní zacházení“ a jak reagovat v dalších případech, na které mohou ve své praxi narazit.

Vypadá to, jako by nikoho ani nenapadlo, že „oficiální“ podpora muslimských vězňů ve studiu koránu a hadísy, nabádajících k džihádu proti „nevěřícím“, může vést k jejich radikalizaci. Zdá se, že Česká republika se chystá tento celoevropský trend snaživě následovat. Dokonce pod bdělým dohledem úřadu ombudsmana, o němž jsem se dočetl, že „… velmi pozorně sleduje situaci v českých věznicích a je připraven okamžitě reagovat na jakékoliv stížnosti vězněných muslimů (kterých je v současnosti asi tisícovka) v případě porušování jejich práv vykonávat náboženské obřady, nebo jiná porušení svobody vyznání“. Na to, že islám není v ČR jako církev nebo náboženská společnost vůbec registrován (z jednoduchého důvodu – nikdy by registraci díky zásadnímu rozporu s § 5 zákona č. 3/2002 Sb. O církvích a náboženských společnostech nezískal) je péče paní Šabatové až dojemná.

Stejně tak asi nikoho nenapadlo, jaké riziko mohou znamenat muslimové, stále silněji zastoupení v ozbrojených silách evropských zemí. Samozřejmě včetně oficiálních muslimských imámů, podporujících je „ve víře“. Velení americké armády, kde už došlo k několika útokům muslimských radikálů – vojáků US Army na jejich druhy ve zbrani zpravidla s velmi fatálními následky, by mohlo vyprávět. Na stejný problém si zadělávají i další armády. Nedávno například došlo ke skandálu v Norsku, kde byl 1. 3. 2017 na základě silných lobbistických tlaků příznivců muslimů v norské armádě s velkou slávou ustanoven do funkce historicky první vojenský imám (termín „vojenský kaplan“ je v případě muslima hloupost) Najeeb ur Rehman Naz. Vzápětí ale vyšlo najevo, že ještě „v civilu“ odkazy na korán při svých kázáních aktivně propagoval vynucené sňatky žen a dívek včetně nezletilých a podřízené postavení žen ve společnosti. Což údajně bylo pro mnoho norských politiků „velmi překvapující“.
Nevím, kolik muslimů slouží v AČR (a dalších ozbrojených sborech). Při známé neschopnosti toho, čemu se dnes říká Vojenské zpravodajství (a co bylo ještě před 15 lety elitní zpravodajskou službou) je mi jasné, že to netuší ani ministr obrany. Osobně odhaduji jejich počty (alespoň zatím) na pouhé desítky (ale mohu se ošklivě mýlit).

Důkazem toho, že muslimové v AČR skutečně jsou, je nedávno veřejně vyslovený požadavek radikálního muslimského kazatele, zakladatele mešit na území ČR, představitele soukromé firmy Ústředí muslimských obcí (ten název je velmi matoucí a zavádějící, protože žádné muslimské obce nejsou v ČR jako náboženské instituce z důvodu jejich nezákonnosti oficiálně registrovány), velkého donátora a „ochránce“ muslimské komunity v ČR, Muneeba Hassana Alrawiho, na zavedení muslimských „polních kurátů“ i do sestavy AČR. S podtextem výhrůžky, že si je prosadí, kdy bude chtít, protože odpor proti jejich jmenování je „v rozporu s právem na svobodu náboženského vyznání“. Tedy těch muslimských vojáků.

Nejedná se ani zdaleka o první nezákonný či protiústavní požadavek Alrawiho, pilně pracujícího v ČR na zakládání dalších a dalších muslimských diaspor, soustředěných kolem dalších a dalších modliteben po celém území ČR. Udivuje mě, že na jeho výroky ani činnost dosud nikdo z oficiálních míst nereagoval. A to ani tehdy, kdy veřejně, ve vysílání ČT24, volal po zavedení práva šarí’a jako paralelního právního řádu v ČR. Zřejmě včetně amputace končetin, kamenování a veřejných poprav jako v Saúdské Arábii. Nebo veřejného obchodu s ženami jako v Londýně. Samozřejmě „only for Muslims“, jak to komentoval, a určitě také pod pozorným dohledem úřadu ombudsmana, bděle střežícího náboženskou svobodu a lidská práva muslimské komunity a pečující o ni jako o vzácnou rostlinku. Jak ukazuje nedávný případ snahy odsoudit a profesně i lidsky zničit ředitelku střední zdravotnické školy, která měla tu drzost chtít po dvou muslimkách, aby splnily stejné požadavky na doklady ke studiu jako ostatní studentky a studenti. Měla štěstí, ani na základě podvržených důkazů o „náboženské nesnášenlivosti“ nebyla odsouzena.

Realita, v níž žijeme, nás stále více dohání. Bez ohledu na optimisticky naladěné obličeje politiků vládních stran a jejich plané řeči o „nulovém nebezpečí“ (čest výjimkám). Mám neodbytný pocit, že hlavním zájmem vlády vedené „vysoce charismatickým“ předsedou ČSSD je utratit do voleb co nejvíce prostředků státu ne snad na nějaký skutečně účinný a účelný systém zajišťující bezpečnost nás občanů, ale spíše na zbytečné a předražené nákupy tu radarů, tu „nadupaných“ obrněných transportérů, přímo mercedesů své třídy, předražených helikoptér nebo superdrahých letounů, speciálně upravených na přepravu koní Převalského do Mongolska. Tam kyne jejich stranám i jim osobně konkrétní profit. Kdo by si dělal nepřátele například omezováním české účasti v zahraničních misích, které jsou v rozporu jak s Chartou OSN, tak s články 1 a 2 Severoatlantické smlouvy? Nebo dokonce válkou s bruselskými mocipány? Z toho mohou být jen a jen potíže.

Bohužel, i přes poněkud přihlouplý veřejně deklarovaný optimismus premiéra a ministra vnitra dojde dříve či později k teroristickému útoku, inspirovanému islámským džihádem meče i na našem území. Rád bych věřil, že to nebude sofistikovaný útok například v metru nebo na sportovním utkání se stovkami mrtvých, ale pouhý „výkřik osamělého vlka“, podobný tomu z Londýna.

Jsem skutečně zvědav, jak se bude tvářit premiér Sobotka, shodou nešťastných okolností řídící ČR v jednom z nejkritičtějších období našich dějin, až bude muset vysvětlovat pozůstalým, jak to mohl dopustit. Mám obavy, že zaujme stejnou pozici jako v kauze OKD nebo v případě dluhu ČSSD vůči advokátu Altnerovi. Buď bude dělat mrtvého brouka, nebo bude tvrdit, že udělal vše, co bylo v jeho silách, ale (Agrofert, Putin, Babiš, okolnosti, komunisté, Zeman – nehodící se škrtněte) mu zabránili jeho záměry uskutečnit. A je v podstatě jedno, zda po včerejší demisi ještě bude premiérem či nikoliv. Odpovědnosti se v podobných rozjitřených případech člověk zbavuje jen těžko.

Ing. Jaroslav Štefec, CSc.

Čeští špióni: Profesionální amatérismus v praxi

3.4.2017

Vyšetřování nás přivedlo mimo jiné k zásadním „podivnostem“ hospodaření Vojenského zpravodajství

V letech 2009 a 2010 jsem jako zaměstnanec ministerstva obrany a člen týmu tehdejšího ministra Vondry vedl skupinu, vyšetřující „podivné“ vojenské zakázky z minulých let, a připravoval obnovení Národního úřadu pro vyzbrojování. Vyšetřování nás přivedlo mimo jiné k zásadním „podivnostem“ hospodaření Vojenského zpravodajství.

Ačkoliv jsme neměli přístup k informacím o jeho zakázkách, z mnoha předražených obchodů, organizovaných především za ministra Bartáka, čouhaly jako sláma z bot prsty vedení této instituce. A také úplatkářství a vydírání majitelů a managementů firem, dodávajících resortu obrany. Začali jsme se o některé „transakce“ zajímat blíže, protože měly „přesah“ i do nákupů pro armádu. Ať už se jednalo o vozidla Dingo nebo Iveco, o neskutečně předražené odstřelovačské pušky nebo o speciální vozidla Supacat, které zpravodajci hodlali nakoupit podstatně dráž, než byla jejich cena indikovaná např. v odborném časopisu Jane’s. Tento nákup se nám dokonce podařilo zastavit a ušetřit tak ministerstvu naprosto zbytečný výdaj ve výši 99.000.000 Kč (za tři vozidla v reálné hodnotě jednomu každému, bratru rodnému maximálně 15.000.000 Kč, navíc naprosto zbytečná).

Zřejmě díky tomu se mi, řečeno slovy Haškova Švejka, 13. října 2009 přihodila ta nehoda, že jsem se stal aktivním objektem „zpravodajské hry“. Ten den mě pod smyšlenou záminkou zastavila dvojice policistů v hlídkovém vozidle, a jak se později ukázalo, na popud pracovníka vojenského zpravodajství mi podstrčila do vozidla neidentifikovatelnou pistoli. Tomu samozřejmě předcházelo více než měsíc trvající sledování nejméně dvěma vozidly (jak se ukázalo, z půjčovny), fotografování při každé příležitosti a posedávání podivných, jedno kafe celý večer usrkávajících individuí u sousedních stolů na každé schůzce nebo i jen obyčejném obědě s přáteli. A jak se později ukázalo, i nepovoleného odposlouchávání telefonických hovorů.

No, synci to měli dobře vymyšlené. Jak mi sdělili, hodlali mě obvinit z nedovoleného ozbrojování, vrazit na den – dva do vazby a tím mi jednak definitivně zabránit možnosti získání prověrky na stupeň „Tajné“ u NBÚ (potřebné k převzetí sekce vyzbrojování MO), jednak docílit ukončení vyšetřování korupčních kšeftů MO, VZ a Vojenské policie tím, že mě ministr bude nucen „vyrazit“.

Tehdy se ukázalo, jaký s odpuštěním bordel na vojenském zpravodajství panuje. Člověk, který vše organizoval, si ani neověřil, že mám zbrojní průkaz. Dokonce jsem měl ten den u sebe právě díky podivným věcem, které se v té době kolem mě děly (včetně výhrůžek smrtí, a dokonce osobních výhrůžek ze strany tehdejšího ředitele VZ Páleníka, kterému například nebylo líno si mě vyčíhat u restaurace, kam jsem chodil na oběd, aby mi sdělil, že pokud se budu starat o jeho záležitosti a o VZ, budu toho litovat), jsem měl u sebe i vlastní pistoli. Mohli mě tak maximálně obvinit z přestupku, a i to by bylo velmi slabé.

Nakonec jsem v celé věci vystupoval jen jako svědek, zejména proto, že na pistoli nebyl ani jeden otisk, ačkoliv se mě ti dva nastrčení troubové pokoušeli přinutit, abych ji vzal do ruky a předal jim ji. Vyšetřování policie nevedlo k ničemu, jenom k výhrůžce, abych se nesnažil tvrdit, že mi pistoli do auta podstrčila policie, nebo budu, jak jinak, „litovat“.

Vyšetřování GIBS (Generální inspekce ozbrojených sborů) skončilo u člověka jménem „Martin“. Dál už nesměli, jak mi sdělil vyšetřovatel. Byl to totiž zpravodajec. Tentýž, který objednal agenturu, která mě měsíc před tím sledovala. A jejich činnost je pro GIBS tabu.

Teď proč o tom píšu. Myslel jsem původně, že jsem v tom sám. Jenže pak jsem našel další lidi, kteří se stali obětí naprosto stejného mechanismu činnosti vojenských zpravodajců. Ovšem ti neměli to štěstí jako já. Šéf sekce informačních systémů, bránící korupčním kšeftům s IT materiálem a SW, pilot, svědčící proti proslulé zpívající ministryni v případu „CASA“ a snažící se, aby nákupy vrtulníků pro resort obrany byly skutečně efektivní, nikoliv co nejdražší atd., atd. Celkem minimálně 5 lidí, možná jich bylo víc. Ti všichni museli po odhalení nějakého zásadního „trestného činu“ na základě nastrčených nebo naprosto bezostyšně vylhaných důkazů opustit svou práci na resortu obrany. U nich se jim to povedlo. A beztrestně.

Sledovat, najít slabé místo, podstrčit „důkazy“, pomocí policie nebo vojenské policie provést diskreditační operaci, poslat médiím (nejlépe bulvárním) anonymně informace a daného člověka zničit profesně, ekonomicky, psychicky a nejlépe i fyzicky. Když jsem po odchodu z MO hledal práci, zjišťoval jsem, že potenciální zaměstnavatelé dostávají „záhadné“ telefonáty, varující je před mým přijetím, „jinak přijdou o zakázky“. Takhle pracují tito „kluci, co spolu mluví“.

Ale pak přišel tvrdý náraz, který už nešlo ututlat. Sledování tehdejší manželky tehdejšího premiéra Nečase, domluvené jeho milenkou s vedením vojenského zpravodajství, jehož šéfovi dělala nějakou dobu před tím sekretářku. Neprofesionalita této druhdy elitní tajné služby, jejíž pracovníci klesli až do takové žumpy, že dělali obyčejné čmuchaly ve prospěch jakési podivné ženštiny, tak vedla až k pádu vlády. Vyletěl ředitel VZ, stíháni jsou i další členové této instituce. Rameno spravedlnosti dopadá i na „hrdinného generála“ Ondreje Páleníka, a to i přes „podivná“ rozhodnutí původní věcně příslušné soudkyně.

Na první pohled by se mohlo zdát, že tím to všechno skončilo. Ale poslední události kolem ministra Chovance (o němž se špitá, že je připraven spáchat politickou sebevraždu tím, že na sjezdu zaútočí na pozici Bohouše Sobotky) ukazují na to, že „starého psa novým kouskům nenaučíš“, a že zneužívání Vojenského zpravodajství nikoliv ve prospěch zájmů ČR, ale k diskreditaci lidí, ohrožujících tu zájmy „přátel ve kšeftu“, tu zájmy zhrzených milenek, tu zájmy politických partnerů stále pokračuje. A jak se zdá, s čím dál větším diletantstvím a amatérismem. Myslím, že je načase se rázně zeptat Stropnického: Co se to tu sakra děje? A slavného sněmovního výboru pro kontrolu tajných služeb: Krucifix, na co tam vlastně jste??

Jaroslav Štefec

Proč jsem se stal zakladatelem BOS

2.5.2017

Když denně pozoruji, kam to u nás spěje, nestačím se divit. Z bohatého státu, který byl věřitelem řady jiných jsme propadli do role největších dlužníků a teď ve vyprodukovaném národním důchodu nemáme ani na splátky. Všechnu lukrativní výrobu, banky, pojišťovny jsme za krásné řeči téměř darovali cizím žralokům a teď jen koukáme, kam mizí každoročně všechny zisky z práce našich lidí. Zbrojařskou výrobu jsme odevzdali jakoby nic. Soběstačné zemědělství a potravinářství, cukrovary, pivovary, konzervárenské fabriky jsme lehkovážně pustili taky a teď pojídáme potraviny druhé kategorie za ceny první A, kterými nás krmí chytřejší státy Evropy.
Nezůstane nám ani zisk z českého vypitého piva, už ani voda ve vodovodu není naše. Jak jsme na tom s reálnou mzdou ve srovnání s ostatními státy, o tom je hanba mluvit. Z armády, která nás dříve dokázala ochránit, zůstal jen malý žoldnéřský sbor sloužící zájmu jiných. Suverenitu státu odevzdáváme neznámým byrokratům mimo svou zemi, ochranu hranic jsme totálně zlikvidovali. Jsme si před zákonem rovni a denně vidíme, jak bohatí jsou vysoko nejrovnější viz zločiny, soudy, tresty. Na všechny nešvary můžeme poukazovat, jenomže nikdo nás neposlouchá. Volby jsou jen proto, aby vyvolení obohatili sami sebe a tak bych mohl pokračovat.
Proč jsem tedy BOS spoluzakládal? Už se na to fakt nemůžu dívat. Proto.