17. listopad. 321. den roku podle gregoriánského kalendáře. Den boje za svobodu a demokracii. Do roku 2000 Mezinárodní den studentstva, vyhlášený na zasedání Mezinárodní studentské rady v Londýně v roce 1941 při příležitosti druhého výročí tragických událostí, k nimž došlo v období od 28. října do 17. listopadu 1939 v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava.
Na jejich základě byly německou protektorátní správou uzavřeny všechny české vysoké školy, bylo popraveno 9 vedoucích studentské organizace, a 1200 zatčených studentů skončilo na několik let v německém koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Pohřeb Jana Opletala, jedné z obětí střelby jednotek SS do demonstrantů dne 28. 10. 1939, se stal impulsem celonárodního protestu občanů tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava proti německé okupaci.
V roce 1989 přerostly studentské manifestace, oficiálně svolané při příležitosti oslav Mezinárodního dne studenstva, v nejprve celopražské, a později celostátní demonstrace občanů, vedoucí postupně k formálně prezentovanému zhroucení komunistického režimu, ztrátě vedoucí úlohy tehdejší KSČ a postupnému přechodu k pluralitní demokracii. Tato akce byla podle všech indicií dlouhodobě připravovaná a plánovaná. Valtr Komárek v rozhovoru pro MF Dnes v roce 2004 vzpomínal:
„Na konci října 1989 jsem byl v Moskvě přijat na ÚV KSSS, kde jsme debatovali o přechodu moci v Československu. Upozorňovali mě, že budou pokusy o stanné právo, o vojenský zásah, že oni ale udělají všechno pro to, aby to tu proběhlo poklidně. Věděli jsme, že se už něco stane, i když bylo možné, že se to přesune do prvních dnů prosince 1989. Ale to výročí 17. listopadu bylo magické a bylo zjevné, že to vyvolá mnohem větší protesty než obvykle. Ne že bychom to jako prognostici předpověděli na hodinu, ale věděli jsme, že dohoda mezi Bushem a Gorbačovem je přijatá a že se ten problém musí u nás dořešit.“
Na rozdíl od událostí v roce 1939 ty z roku 1989 proběhly bez obětí, i když podle pozdější prezentace některých „bojovníků proti režimu“ jsme byli okupovanou zemí a nebýt jejich statečnosti a vyjednávacího úsilí, ruské tanky a tanky ČSLA by vtrhly do Prahy a zahájily krveprolití. Lžou, samozřejmě. Stejně jako lhali studentům a lidem v ulicích poté, co se vzpamatovali z toho, že jim je na stříbrném podnosu přinášena nabídka dobrovolného předání moci. Ale to už je jiný příběh.
V TV zatím stále ještě běží záběry z bombastické oslavy „svobody a demokracie“ na Václavském náměstí, probíhají debaty, prezidentští kandidáti si přihřáli předvolební polívčičku, mladí lidé se „neztotožnili s výsledky ani prezidentských, ani parlamentních voleb“, ale „demokraticky je tolerují“, a všichni jako jeden muž či žena se hlásili k odkazu … čeho vlastně? Demokracie? Nebo svobody? Kdo z nich to ví?
Slovo „demokracie“ se v letošních oslavách ostatně příliš neskloňovalo. Není divu. Zdá se, že demokracie jako idea vlády lidu svou historickou šanci prohrála. Stala se pouhým pojmem bez obsahu, zástěrkou pro nadvládu nadnárodních společností a bank, likvidujících náš svět i nás samotné. Je prakticky vyloučeno dosáhnout pozitivních změn za situace, kdy jsou vrcholoví politici pouhými loutkami v rukou oligarchů, nebo, chcete-li, kmotrů, a to bez ohledu na výsledky voleb. Volby už nedávají šanci na změnu k lepšímu. Jejich protagonisté mohou přinejlepším dočasně zakonzervovat daný stav, aby později o to tvrději a rychleji "utáhli šrouby".
Když Václav Havel a jeho klika nastartovali v roce 1989 proces radikálních ekonomických a politických změn pod heslem „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, mohli jsme tomu zpočátku snad i věřit. Byli jsme bohatá země, ačkoliv si to málokdo uvědomoval. Jenže jsme se majetku lehkomyslně zbavili, resp. byli jsme ho zbaveni, aniž jsme tušili, co se to vlastně děje. Dívali jsme se, jak se cizinci perou o naše bohatství, o naši zemi, o naši vodu, jak zavírají naše fabriky a vyhazují nás z nich. Mysleli jsme, že to vše se děje pro naši lepší budoucnost. Bohužel jsme se mýlili.
Ti, kteří se zmocnili podvodem vlády nad naší zemí, měli před očima jenom svůj vlastní prospěch, své vlastní pohodlné žití, a o nás, občany ČR, jim nikdy nešlo. Ale proto ještě nejsme Čecháčci, buřti, ovaři, nebo lůza, jak nás s oblibou označují lidé jako „umělec“ David Černý, nebo „protekční fracek“ Pavel Novotný, kterým my, „normální“ občané ČR, sice smrdíme, ale nesmrdí jim naše peníze, z nichž si žijí víc než dobře. Nejsme nic z toho, čím nás nálepkují a uráží. Jsme jen lidé, které zmanipulovali, obelhali a okradli podvodníci ve velkém. Ostatně stejně jako mnoho jiných evropských národů. Němci měli svého (Rakušáka) Hitlera, Francouzi (Korsičana) Napoleona, Rusové Lenina a my – Václava Havla.
Pro to, co dnes vidíme kolem sebe, jsme před 28 lety nezvonili klíči nebo s tím aspoň tiše nesouhlasili. I do NATO a EU jsme vstupovali s úplně jinými představami. Ne naivními, ale s těmi, které nám předestírali naši tehdejší političtí představitelé. Buď si sami nedokázali představit realitu, nebo nám přímo lhali. A pokračují v tom i dnes. Nejsme národ lenochů nebo flákačů. Ne nadarmo se mluvilo o „zlatých českých ručičkách“. Byli jsme připraveni pro svou budoucnost tvrdě pracovat, utahovali jsme si opasky, absorbovali různé „úsporné balíčky“, ale místo avizovaného dohánění iluzorního Západu jsme stále jen chudli a chudli. A byli konfrontováni s realitou, která se radikálně lišila od představ „dokonalého západního životního stylu“, kterým nám malovali proroci naší světlé demokratické budoucnosti.
Místo zvyšujícího se uvědomění občanské společnosti, prohlubování základů právního státu a posilování demokracie žijeme v prostředí adorace homosexuality, debaty o přípustnosti pedofilie, uzákonění euthanasie, protikuřáckého zákona, nesmyslné inkluze, rozpadu vzdělávacího systému, ordinování placebo namísto skutečných léků těžce nemocným lidem po šedesátce, retušování křížů na fotografiích kostelů, odstraňování po staletí stojících křesťanských symbolů po celé Evropě, aby "nebyly uráženy" city muslimů, podpory masové imigrace lidí z nekompatibilních kulturních okruhů, celé světelné roky vzdálených tomu našemu, snah o odzbrojení občanů, výrazně převyšujících omezení držení zbraní před rokem 1989, vyzdvihování singles kultury, ...
Jsme stále tvrději konfrontováni se snahou o destrukci naší společnosti, oslabování národní identity, historických instinktů a oslabení naší "imunity" proti snahám o likvidaci českého národa, pevně zakořeněného na tomto malém kousku území v srdci Evropy. Úsilí, vynakládané k dosažení tohoto cíle by bylo hodno spíše hitlerovského Německa, než „demokratické a osvícené“ Evropské unie a „obranného společenství“ NATO.
My, Češi, jsme evropský národ jako každý jiný. S tisíciletou historií, se svými běsy i okamžiky hvězdné slávy, a jak pevně věřím, i s vlastní budoucností. Ta sice nezáleží až zas tolik jen na nás, ale při sedmnáctém listopadu si zde dovolím ocitovat slova, která jsou sice novodobými adoranty sv. Havla deklarována jako „slova písně Marty Kubišové Modlitba pro Martu“, ale ve skutečnosti jsou daleko starší a vyslovil je v holandském exilu jeden z největších Čechů, Jan Ámos Komenský. Tato slova, dnes s oblibou opomíjená, ale, jak pevně věřím, hluboce prorocká, znějí:
"Na tebe, národe český a moravský, vlasti milená, zapomenouti nemohu, nýbrž tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, dědicem činím. Věřím‘ť i já v Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se navrátí, ó lide český!"