Nejde jen o dekrety prezidenta republiky, ale o revizi dějin.

 

Nejde jen o dekrety prezidenta republiky,
ale o revizi dějin.
                                                                          Jaroslav Bašta

Bezmála sedmdesát pět let od skončení nejkrutější války postupně dochází k revizi dějin. Až doposud se tradovala verze historie, kterou napsali vítězové války. Teď nám předkládají pod záminkou objektivních pohledů na klíčové události úplně jiné vyprávění tradované těmi, kdo tenkrát patřili k poraženým. Přesně jak to předpovídal ve svém projevu ze 14. 12. 1945 v souvislosti se svými dekrety československý prezident Edvard Beneš: “Brzo přijde chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očišťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až tyto své nové lži budou přednášet.” Pan prezident byl pesimista, takže předpokládal, že proces revize dějin přijde rychle.

Naštěstí ta verze výkladu historie prosazená vítězy II. světové války vydržela téměř půl století a začala se drolit na bolavých periferiích Evropy – na Balkáně a na Kavkaze. Tamní krvavé konflikty kopírovaly geograficky i národnostně ty z let 1939 – 1945. Také u nás se pozvolna a nenápadně otevírala stará traumata. Vždy tak, aby z toho Češi vycházeli jako viníci, nebo jako národ neschopný si vládnout. S nástupem druhé vlny Studené války po roce 2008, kdy se Ruská federace stala znovu nepřítelem Západu č. 1, revize historie nabrala na obrátkách. I u nás v České republice.

Důvod, proč se právě dekrety prezidenta republiky staly na počátku devadesátých let prvořadým cílem útoků ze strany organizací sudetských Němců a jejich českých spojenců, je jen jeden. Velmi dobře to vyjádřil náš bývalý prezident Václav Klaus svým výrokem, že o peníze jde vždy až na prvním místě. Je docela poučné sledovat dlouholetou snahu o zpochybnění dekretů, aby se nakonec po třech čtvrtinách století dosáhlo jejich kýženého zrušení. Začalo to tím, že se o nich zásadně mluví jako o Benešových dekretech, nikoliv dekretech prezidenta republiky následně potvrzených československým parlamentem.

A Edvard Beneš je již od Hitlerova projevu z 26. září 1938 vykreslován jako zločinec. K těmto Hitlerovým výrokům se dnes bezostyšně hlásí čeští politici, kteří se jinak zaklínají liberální demokracií za každou větou. Stačí vzpomenout na výrok Karla Schwarzenberga, který v předvolební debatě s Milošem Zemanem označil prezidenta Edvarda Beneše za válečného zločince. Spolky, které se dlouho chtěly domoci svých bývalých majetků a našeho území, už dávno pochopily, že za stávajícího uspořádání Evropy to zvenčí a silou nikdy nedosáhnou. Proto změnily svoji taktiku a dlouhodobě vytvářejí svoji pátou kolonu mezi našimi politiky a novináři.

Svůj postup si již nanečisto odzkoušely při schvalování církevních restitucí, Jejich cílem je vytvořit takové personální složení českého parlamentu, které nakonec zrušení prezidentských dekretů a převody majetku nebo finanční odškodnění odhlasuje. Paralelně s tím budou probíhat soudní pře jako je ta v kauze Walderode. Ty připraví zpochybnění a zrušení dekretů de facto, aby vytvořily podmínky pro přijetí nového zákona. Také tento postup si již ověřili v praxi.

Toto bude jeden z praktických důsledků dosavadního evropského trendu přepisování historie. Tuto fázi revize dějin zatím nejlépe charakterizují události na Ukrajině, kde došlo k faktické a posléze i právní rehabilitaci ukrajinských příslušníků jednotek SS. Za Druhé světové války bojovali proti Sovětskému svazu, což se dnes cení víc než to, že byli spojenci Adolfa Hitlera a váleční zločinci. Logickým dalším krokem bude rehabilitace bývalých příslušníků Ruské osvobozenecké armády (u nás známých jako Vlasovci). S ohledem na průběh Pražského povstání v květnu 1945 klíčová úloha v tomto procesu připadne České republice.

Na kauze sochy maršála Koněva jsme mohli pozorovat, jak se původní vnitřní ruský spor o dějiny přenáší k nám. Hlavní iniciátorkou celé aféry je obdivovatelka válečného zločince generála SS Helmutha von Pannwitze a jemu podřízených kozáků Eugenie Čihalová. Ta se stala členkou Rady vlády ČR pro národnostní menšiny jako zástupce ruské komunity. Nechápu české politiky, kteří se zapojili do akce, která na dálku páchne svými dávnými nacistickými kořeny. Nepřekvapí mě, když pomník osvoboditelům, který má sochu maršála nahradit, zahrne i Vlasovce, v bývalé Jugoslávii označované za válečné zločince. V zemi, kde nás ve veřejnoprávní televizi informují, že II. světovou válku zahájil Sovětský svaz, který nás v roce 1945 neosvobodil, ale okupoval, bych se tomu nedivil.

Za této situace se i z připomínek dějinných událostí stává politikům a boj o pravdu. Proto jsme se tady dnes sešli, abychom vzpomněli výročí vzniku Československé republiky 28. října 1918 a jasně řekli, že stále platí ta historie napsaná vítězi Druhé světové války, mezi něž Československo patřilo. Jiný výklad si nenecháme vnutit.

Bc. Jaroslav Bašta
místopředseda Ústřední rady
hnutí BOS