DVOJÍ KVALITA EU

Dvojí kvalita potravin. Téma přetřásané zleva zprava, omílané do kulata, ale ve skutečnosti jen kouřová clona. Nejen potraviny mají v tzv. “sjednocené Evropě” dvojí kvalitu.

Není to tak dlouho, co se mezi politiky i na sociálních sítích ze všech stran rozebíralo téma “dvourychlostní Evropa”. Málokomu ale došlo, že v ní už dávno žijeme. Vlastně už do roku 1989. I tento pojem je ve skutečnosti pouhou kouřovou clonou.

“Dvourychlostní Evropa” je totiž v politicky korektním žargonu špiček EU pouhým synonymem pro reálný stav vzájemného poměru “starých” a “nových” zemí EU. Jeho méně korektnímu vyjádření nejspíše odpovídá pojem “neoeurokolonialismus”, jehož faktickým obsahem je exploatační kolonialismus nového typu, založený na kombinaci sociálních, ideologicko-propagandistických a více či méně agresivních ekonomických metod faktického ovládnutí “nových” zemí EU historickými koloniálními velmocemi “staré” EU/EHS.

Málokdo ví, že za termín “kolonialismus” vděčíme Kryštofu Kolumbovi. Vznikl na základě španělské podoby jeho jména “Cristóbal Colón”. Podle Wikipedie kolonialismus představuje “… rozšiřování svrchovanosti určitého národa na teritorium a lid mimo vlastních hranic za účelem zlepšení vlastní ekonomiky prostřednictvím využívání domorodých přírodních zdrojů, pracovní síly a místního trhu.”

Exploatační (vykořisťující) forma kolonialismu se podle téhož zdroje “… zaměřuje na vojenskou a politickou kontrolu kolonizovaných území, zaručující kolonizátorovi kontrolu nad hospodářstvím (včetně kontroly nad místními přírodními zdroji) a mezinárodním obchodem. Většina místních politických a společenských institucí může být zachována, ale jejich funkce jsou orientovány výhradně na udržení nadvlády kolonizátora.”

Aniž si to většina lidí v ČR uvědomuje, nejedná se v tomto politicky nekorektně řečeno vztahu „kolonizátoři – kolonie“ pouze o dvojí kvalitu potravin, ale o dvě zásadně rozdílné kvality života, jednoznačně rozdělující Evropu sice neviditelnou, ale nepřekročitelnou linií na dvě kategorie zemí a národů, jejichž obyvatelé žijí naprosto odlišně.

Propastné rozdíly mezi životem v „centru“ a „provinciích“ jsou známy už od dob Římské říše. Minulé tisíciletí přivedlo kolonizační metody k dokonalosti, a dnes si kolonie svůj úděl často ani neuvědomují. Jen, řečeno slovy Josefa Čapka, jsou „…lidé, v jejichž zemích se provázky trhají a sirky neškrtají, stále jaksi smutní, nespokojení a naštvaní“.

Znáte ten pocit? Milión lidí v exekuci – a nic se neděje. Nízké mzdy vyloučily významnou část českých rodin z normálního života, obsahujícího kromě práce také odpočinek, zábavu, sem-tam nějaký koníček nebo cestování a odsoudily je k přežívání od výplaty k výplatě – a nic se neděje. Ceny v západních zemích za daleko kvalitnější zboží jsou výrazně nižší než v ČR při daleko vyšších tamních platech – a nic se neděje. Ženy už údajně nejsou ženami a muži nejsou muži, ale pouhou masou „těch“ – a nic se neděje. Defraudant okrade stát o miliardy v kauze OKD a desítky tisíc lidí připraví o práci a střechu nad hlavou – a opět se nic neděje. Také vás to „jaksi“ štve?

Pak vězte, že kromě těchto „detailů“, které jako běžní občané všichni „tak trochu“ vnímáme, jsou zde ještě daleko závažnější faktory, které jaksi nebereme do úvahy, ačkoliv všechny dříve uvedené „prkotiny“ jsou jejich přímým důsledkem. Co je to? Tak například ČR nemá vlastní ekonomiku a bankovní systém. Kromě ČNB fakticky nemáme nezávislou banku, schopnou financovat národní projekty. Nemáme samostatnou zahraniční politiku. Dva měsíce nebyl jmenován ministr zahraničí – a nic se nedělo. Čeští vojáci už 17 let umírají pro nic za nic v Afghánistánu – a nic se neděje. Kromě „misijního” ozbrojeného sboru nemáme vlastně žádnou armádu – a nic se neděje. Funkce policie je stále více omezována především na výběr pokut za rychlou jízdu – a nic se neděje. Všechno funguje jen tak nějak zdánlivě, včetně soudů, úřadů a konec konců i parlamentu.

Vnímáme to, ale často neumíme pojmenovat. V čem je podstata problému? Prostě se z ČR jako ze suverénního státu s vlastními zdroji, přírodním bohatstvím, kulturním dědictvím a šikovnými a pracovitými lidmi stala pouhá „exploatovaná“ kolonie bez vlastní ekonomiky, zahraniční politiky a armády. A my, její občané, jsme všemi institucemi, které nám bylo milostivě „povoleno“ si v rámci hry na demokracii ponechat, masírováni informacemi o tom, jak dobře se nám žije. Počínaje veřejnoprávními médii a „uměleckou avantgardou“, přes neziskové organizace „sociálního“ a „lidskoprávního“ charakteru až po pečlivě vybírané státní úředníky a politiky, jejichž strany a oni osobně jsou přednostně financováni, podporováni a vyznamenáváni ze strany úřadů koloniálních velmocí.

Nejsem z toho šťastný, ale tohle je prostě reálný stav ČR a nás, jejích občanů, v roce 2019. Opravdu nevím, zda z tohoto marasmu vede v současné době nějaká rozumná cesta. Na základě historických zkušeností je sice jisté, že ano, neboť vše má svůj konec, i EU a NATO, ale je také jisté, že bude dlouhá a klopotná. A doufejme, že ne příliš krvavá.

Jaroslav Štefec